Krajkářství v českých zemích

Počátky krajkářství v Čechách se datují do 16.století. Tehdy měly české země úzké kulturní kontakty se severní Itálií a v sídle panovníka, stejně jako na dvorech mnoha šlechtických rodů a dokonce i v řadě bohatých měst, působili italští architekti, malíři, sochaři a jiní umělci. Proto se tu  záhy prosadila nová renesanční móda. V 16.století ovládali Habsburkové prakticky celou střední Evropu – české a rakouské země, Uherské, byli také německými císaři. Druhá větev rodu vládla ve Španělsku a Nizozemsku. Příslušníci vysoké šlechty působili nejen v různých dvorských úřadech, ale ve službách habsburských panovníků často navštěvovali s diplomatickými i jinými úkoly ostatní evropské země. To vytvářelo příznivou situaci k rychlému šíření módních typů krajky z celé renesanční Evropy do Čech.

 
Různé typy tkanic, prýmků či šňůr vyráběli již středověcí řemeslníci, městské a venkovské ženy znaly rozmanité textilní techniky ozdobného zakončování tkanin, z nichž mnohé tvoří vývojový předstupeň paličkování. Proto našlo paličkování krajek v českých zemích vhodnou půdu pro rychlý rozvoj. Důležitá byla rovněž vysoká kulturní a hospodářská úroveň tehdejší české společnosti. V městském prostředí byla značně rozšířená znalost čtení, od konce 15.století vycházela tiskem řada naučných knih. To umožňovalo poměrně rychlé šíření a využívání dobových krajkářských vzorů. Dalším důležitým faktorem byl prestižní význam tehdejšího oděvu, zejména z hlediska stavovského členění společnosti. Po celé 16. století vycházely zákazy pro obyvatele měst i venkova, kteří napodobovali šatem a šperky oblečení šlechty. Opakovaně se v těchto nařízeních uvádí, že se venkovský lid chce strojit jako měšťané a měšťané jako šlechta, čemuž se musí zabránit. Například sněmovní nálezy z roku 1564 zakazují „hojné používání krajek ke košilím“ a předepisují, jakým způsobem je smí užívat šlechta a jakým sedláci. Protože však na venkově nebyl dostatek peněz na nákup drahého módního zboží, vedla cesta napodobování oděvu vyšších vrstev přes domácí výrobu. Především z toho důvodu se ženy v renesanci učily mimo jiné i technice výroby krajky. A odtud byl jen krůček k tomu, aby ty šikovnější začaly krajky vyrábět na prodej nejprve pro své sousedky, později pro obchodníky.

 
Není náhodou, že se první skutečné středisko výroby krajek zformovalo v Krušnohoří. Od středověku se zde těžilo stříbro, jež přinášelo horním městům mimořádné zisky a životní úroveň tu byla mnohem vyšší než v ostatních krajích, závislých na zemědělství, Krušnohorský Jáchymov byl počátkem 16.století po Praze druhým nejlidnatějším českým městem a jeho majitel hrabě Šlik dokonce razil vlastní tolary. Je pravděpodobné, že ještě ve 2.polovině 16. století se znalost paličkování dostala i do dalších míst v Čechách. Mezi řemeslníky, jimž císař Rudolf II.(1576 – 1612 ) povolil usadit se na Domažlicku, je zmíněna i profese krajkáře.

 
O situaci v 1. polovině 17. století máme zpráv velice málo. V té době zasáhla třicetiletá válka české země a v těch letech, kdy zemi plenila vojska obou válčících stran, musela zákonité produkce módního zboží výrazně poklesnout a na mnoha místech byla zastavena úplně. Neplatilo to však bez výjimky. Oblasti, která stály mimo bezprostřední válečné dění, dál pokračovaly v tradiční produkci. Současně jako každá válka vynesla i tato doba skupinu zbohatlíků, kteří toužili po nádherném zboží. Je faktem, že 1. polovina 17.století obecně přinesla v Evropě další rozšíření krajek, i když to platí spíše o zemích, kde se přímo neválčilo – o Anglii, \francii a Španělsku. Po skončení války roku 1648 se krajkářství začalo znovu rozvíjet i na zdevastovaných územích.  Přispěla k tomu i nová móda barokního oděvu, která dekoračních možností krajky plně využívala. Podle archivních dokladů se právě v této době formovala ve východních Čechách nová významná krajkářská oblast v okolí Vamberka.

 Velký rozkvět krajkářství zaznamenaly Čechy v 18. a hlavně v 19. století. Počet výrobních center během té doby vzrůstal a s ním i množství výrobců, produkujících krajky pro export i pro tuzemský trh.  Statistické údaje hovoří o počtu činných krajkářů v různých obdobích a lokalitách jsou poměrně vysoké. Jen v Krušných horách vzrostl počet krajkářů z původních 10 000 ( v 18.století ) na 17 000 (kolem roku 1800), v polovině 19 století se potom uvádí již kolem 50 000 osob, zaměstnaných pravidelně krajkářskou výrobou.

Krajkářství, podobně jako jiné druhy domácké výroby, nebylo až do vydání zákona o domácké výrobě roku 1920 téměř vůbec evidováno. Důvodem byl fakt, že se tento druh obživy za Rakouska-Uherska nezdaňoval. Starší systém berní zdaňoval pouze usedlosti, domy a půdu bez ohledu na charakter obživy jejich majitelů, přičemž lidé bez nemovitého majetku byli od daní zcela osvobozeni. Díly tomu chybí přesnější evidence a všechna čísla, udávající počty výrobců, byla spíše odhadována. Věrohodnější údaje pocházejí až z doby po založení Obchodních a živnostenských komor v roce 1850, které evidovaly i domácké pracovníky. Teprve nově vzniklá Československá republika začala zavádět daně podle výdělků.

Ve zprávách živnostenských inspektorů bylo krajkářství ve 2. polovině 19. století označováno jako Nationalhausindustrie, tedy národní domácký průmysl. Většina výrobců pracovala pro faktory, část využívala také možnosti vlastního prodeje. Krušnohorské krajkářky proto často jezdily prodávat krajky do blízkých západočeských lázeňských měst, hlavně v době sezony. Mnoho výrobců pracovalo navíc jen příležitostně jako přilepšení k jiné obživě. A konečně značná část žen paličkovala krajky ve volných chvílích, výhradně pro svoji potřebu, jak o tom svědčí množství návodů a rad v dobových ženských časopisech. Z těch všech se komisaři zajímali pouze o ty výrobce, kteří pracovali pravidelně a krajkářství bylo jejich hlavní obživou.

Druhá polovina 19.století je obdobím, kdy se krajkářstvím v českých zemích věnovalo neobyčejně veliké množství lidí. Současně je však také obdobím prvních známek recese tohoto oboru. Tak jako všechny obory tradiční rukodělné výroby, i krajkářství ovlivnila průmyslová revoluce a postupná změna životního stylu, včetně změn v odívání a vybavení interiéru.

Krajkářský stroj byl sice v Evropě sestrojen už v roce 1806 a u nás se objevil již koncem 20.let 19.století, ale strojové krajce trvalo dosti dlouho, než se i přes svou nižší cenu prosadila. Ruční Krajka se dlouho považovala za lepší a v módě cenový rozdíl nemusí vždy hrát rozhodující roli. Teprve ve 2. polovině 19.století začal pozvolný pokles odbytu ruční krajky a s ním spojené snižování počtu aktivních výrobců. Zatímco kolem roku 1860 udávají statistiky pro české země 80 000 krajkářek, koncem století jich bylo již necelých 20 000. V téže době již fungovaly továrny na výrobu krajek se strojovým vybavením v Aši, v Kraslicích, Nejdku, Perninku a v Bystřici.

Na snižování produkce se pravděpodobně podepsal i světový vývoj na konci 19. a na začátku 20. století. Velký problém znamenala například válka Jihu proti Severu v USA, v jejímž důsledku se snížil dovoz bavlny do Evropy. Koncem 19.století se již na trhu plně prosadily levnější strojové krajky, které zdobily oděvy z kartounu, umělého hedvábí a sametu. Výdělky domáckých  výrobců ručních krajek se stále snižovaly a na přelomu 19. a 20. století se většinou pohybovaly na hranici životního minima. Například v Krušných horách si krajkářka za den vydělala při dvanácti- až čtrnáctihodinové práci 30 až 40 krejcarů. Na Šumavě a na Vamberecku byly výdělky nepatrně vyšší. I přes neutěšené životní podmínky se ještě počátkem 20. století živily ruční výrobou krajek v Čechách tisíce lidí.

Z knihy Krajkářství autorek Aleny Vondruškové a Ivy Proškové